Podněty k zamyšlení
Jak být ve vztazích blízko druhým a přitom neztrácet sebe
Být druhému nablízku neznamená vzdát se vlastních potřeb, názorů a hranic. Přesto se člověk může ve vztahu postupně přizpůsobovat tak dlouho, až přestane vědět, co vlastně chce on sám.
Ztratit ve vztahu sám sebe obvykle nevypadá jako jedno velké rozhodnutí. Častěji to začíná nenápadně. Jednou si řeknete, že na vašem přání tolik nezáleží. Podruhé raději neotevřete téma, které by mohlo vyvolat hádku. Potřetí automaticky souhlasíte, protože nechcete druhého zklamat.
Přizpůsobení je přirozenou součástí každého blízkého vztahu. Bez něj by společný život nefungoval. Potíž vzniká spíš tehdy, když se přizpůsobuje převážně jeden člověk, když to dělá ze strachu nebo když už ani neví, co by si sám vybral.
Blízkost a samostatnost nejsou protiklady
Někdy si vztahy představujeme jako volbu mezi dvěma možnostmi. Buď budeme blízko a budeme dělat kompromisy, nebo si zachováme vlastní prostor, ale budeme sobečtí a vzdálení. Výzkum blízkých vztahů však ukazuje, že pro zdravé fungování jsou důležité obě zkušenosti: cítit spojení s druhým a zároveň mít možnost být sám sebou.
Samostatnost zde neznamená, že nikoho nepotřebujete a všechno zvládáte sami. Znamená spíš, že můžete jednat v souladu se svými hodnotami, vyjádřit názor a rozhodovat se bez neustálého tlaku. Blízkost potom nemusí vznikat tím, že se jeden z partnerů zmenší. Může vznikat setkáním dvou lidí, kteří se navzájem berou vážně.
Studie párů spojují právě tuto vzájemnost — prostor pro spojení i vlastní hlas — s větší rovností, opravdovostí a lepšími psychickými výsledky. Nejde o návod na dokonalý vztah, ale o důležitou orientaci: dobrý vztah nemusí vyžadovat, abyste v něm přestali být sami sebou.
Jak může vypadat postupná ztráta sebe
Možná se v něčem z následujícího poznáte:
- často říkáte „je mi to jedno“, i když vám to jedno není;
- před vyslovením přání nejprve odhadujete, jak se bude tvářit druhý;
- běžný nesouhlas ve vás vyvolává silný strach, že vztah skončí;
- máte výčitky, když potřebujete čas pro sebe;
- automaticky přebíráte odpovědnost za náladu druhého člověka;
- své hranice dokážete poznat až ve chvíli, kdy vybuchnete nebo se úplně stáhnete;
- přestáváte dělat věci, které jsou důležité vám, aby byl doma klid;
- ve vztahu je stále méně místa pro vaše přátele, zájmy, identitu nebo způsob života.
Jednotlivý bod nemusí znamenat problém. Každý někdy ustoupí nebo dá přednost druhému. Užitečné je sledovat dlouhodobý směr: zůstává ve vztahu místo i pro vás?
Proč je tak těžké říct, co potřebujeme
Někdy se člověk přizpůsobuje proto, že mu na vztahu záleží. Jindy se v minulosti naučil, že nesouhlas vede k odmítnutí, tichu, výsměchu nebo trestu. Svou roli mohou mít rodinné zkušenosti, předchozí vztahy i společenská očekávání — například kdo má pečovat, ustupovat, být silný nebo nedělat problémy.
Často nejde o vědomé rozhodnutí. Automatické „ano“ mohlo být kdysi užitečným způsobem, jak si udržet bezpečí nebo přijetí. Proto nemusí pomoci jen rada „naučte se říkat ne“. Nejdřív může být potřeba porozumět tomu, před čím vás přizpřůsobování chrání a co by vám umožnilo zkusit něco jiného.
Výzkum takzvaného umlčování sebe ukazuje souvislost mezi potlačováním vlastních potřeb kvůli udržení blízkosti a depresivními potížemi. Původní studie se zaměřovaly především na ženy a na vliv genderových rolí, takže jejich výsledky nelze bez rozdílu vztáhnout na každého. Přesto pojmenovávají zkušenost, kterou mohou znát lidé různých genderů: čím déle svůj hlas nepoužívám, tím obtížněji ho znovu hledám.
Hranice nejsou zeď ani trest
Hranice se někdy zaměňují za příkaz druhému: „Ty tohle nesmíš.“ Užitečnější může být chápat je jako informaci o tom, co je pro vás přijatelné, co potřebujete a co uděláte, pokud se situace nezmění.
Hranice může znít například: „O tomhle s tebou chci mluvit, ale ne ve chvíli, kdy na sebe křičeme. Dám si teď pauzu a vrátím se k tomu večer.“ Nebo: „Tento víkend potřebuji část času pro sebe. Pojďme se domluvit, jak zařídíme zbytek.“
Takové sdělení nezaručí, že druhý bude souhlasit. Hranice není způsob, jak ovládat jeho reakci. Dává ale vztahu šanci pracovat se skutečnou informací místo toho, aby se nespokojenost dlouho skrývala a později vyšla ven jako výbuch, chlad nebo odchod.
Začít můžete menšími situacemi
Pokud jste zvyklí se rychle přizpůsobit, nemusíte začínat nejtěžším rozhovorem ve svém životě. Můžete nejprve trénovat všímání:
- Když se mě někdo zeptá, co chci, znám svou odpověď dřív, než začnu hádat jeho přání?
- Co se ve mně děje těsně před automatickým souhlasem?
- Je toto skutečný kompromis, nebo ustupuji jen proto, abych rychle odstranil/a napětí?
- Kde už dnes dokážu být sám/sama sebou a zároveň zůstat s druhým v kontaktu?
- Jak by zněla moje potřeba v jedné jednoduché větě bez obviňování?
Praktickým prvním krokem může být i krátká pauza: „Potřebuji si to promyslet, odpovím ti večer.“ Tím nevytváříte konflikt. Jen dáváte vlastní odpovědi čas, aby se vůbec mohla objevit.
Všímejte si také toho, jak druhý reaguje
V bezpečném vztahu nemusí být partner z každé vaší hranice nadšený. Měl by ale být schopen ji vyslechnout, mluvit o ní a brát vážně, že máte vlastní potřeby. Neshoda sama o sobě není důkazem špatného vztahu. Důležité je, co se s neshodou děje.
Pokud druhý opakovaně používá výhrůžky, ponižování, kontroluje vaše kontakty nebo finance, nutí vás k sexu, ničí věci, fyzicky vám ubližuje nebo se bojíte jeho reakce, nejde jen o téma lepší komunikace. Přímé vymezování hranic může v násilném či silně kontrolujícím vztahu zvýšit nebezpečí. V takové situaci je důležitější bezpečí a podpora zvenčí. V akutním ohrožení volejte 158, 155 nebo 112; pomoc obětem kriminality a domácího násilí nabízí také bezplatná linka 116 006.
Blízkost, ve které je místo pro oba
Cílem není prosazovat každé své přání ani přestat dělat kompromisy. Jde o vztah, ve kterém lze být ohleduplný k druhému, aniž byste dlouhodobě mizeli vy sami. Někdy to znamená říct ne. Jindy požádat o něco, co vám připadá malé, ale není. A někdy unést, že druhý člověk bude chvíli zklamaný, aniž by to automaticky znamenalo konec vztahu.
V terapii můžeme společně hledat, kde se váš vlastní hlas ztrácí, co vám brání ho použít a ve kterých situacích se vám už daří být blízko druhým a přitom zůstat sami sebou. Pokud je vám toto téma blízké, můžete mi napsat krátkou zprávu.
Zdroje a odborné podklady
Bc. Tomáš Féllinger